Naposled

Jela jsem poslednim autobusem z namesti.
Vecer byl tizivy a rmutny
jak prazdna voda.

Porad jsem mela pocit,
ze otevrenym oknem odpluji
a pripojim se k mrackum na obloze.

Abych se aspon trochu utesila,
rozhodla jsem se, ze drive nezli vzletnu,
povzdechnu z hloubi duse.

Aby tu po mne zbylo neco nahlas.

Moj Janko S. (7.2.1922 - 7.11.1989)